Píše se rok 2050 a na malé městečko uprostřed hor se pomalu snáší šedý soumrak. Světla ještě nesvítí a v ulicích je nápadné ticho. Na rohu ulice postává skupinka postav v kapucích a přešlapuje. Snad kvůli zimě. V šeru pod kapucí se rýsují dětské tváře, stín jim dodává na vážnosti a přidává alespoň deset let navíc. Je to ale opravdu jenom tím stínem?
Nejstarší je 14letý Jirka. Chlapec drobné postavy a vybledlou pletí a bleděmodrýma inteligentníma očima tiše rozpráví se svými kamarády, kteří mu napjatě naslouchají. Člověk by tipoval, že zrovna hodnotí nový iPhone nebo novou hru na x-boxu, ale jeho myšlenky se ubírají úplně jiným směrem: „Zrovna včera nám zase netekla voda, což je zvláštní, protože u nás tekla i v době, kdy u ostatních netekla.“ „Tak to máš teda pech,“ odfrkla si tmavovláska v černé mikině a zamhouřila své hnědé oči, „já už se neumyla několik dní.“ Doma sotva umyjeme nádobí. A ten smrad!“ Jirka nervózně zavrtěl hlavou s tím, že to stejně nevyřeší a pokynul směrem do temné ulice. Už jdou. Blížily se k nim čtyři urostlé postavy. Na zádech nesly velké batohy.
Jirka a jeho kamarádi najednou pocítili nervozitu. Urostlý muž s tvrdými rysy, prošedivělými vlasy a kozí bradkou si je ostře změřil a tvrdým hlasem pronesl: „Máte prachy?“ Jirka tiše sykl: „Kubo, dej mu je“. Dosud mlčící šlachovitý kluk vytáhl napěchovanou obálku a pomalu se vydal k mužům. „Ukaž, dej to sem. Máš tam dost, holomku?“
Ten muž se jmenoval Ivan, byl to největší překupník v celém městě. Všichni z něho měli strach. Vytáhnul z obálky štos tisícovek a ve světle čelovky je přepočítával. Napětí by se dalo krájet. Tmavovlasá Věrka se mírně třásla a s napětím pozorovala počínání mužů. V dálce zaštěkal pes a ve vousaté Ivanově tváři se objevil mírný pohrdavý úsměv. „V pořádku, tak jak jsme se domluvili. Chlapi, dejte jim to!“ Batohy lehce zaduněly o zem. „Děkujeme,“ vykoktal Kuba. Odpovědi se nedočkal. A postavy zmizely v černé ulici. „Škoda, že pouliční osvětlení funguje jen mezi šestou a sedmou, to by to tu nebylo tak děsivý,“ zašeptala Věrka. „Tak pojďme. To nejtěžší nás ještě čeká. Dneska si třeba všichni aspoň trochu umyjeme.”
Jirka se s námahou chopil jednoho batohu a vytáhl ho na záda. Věrka bezradně postávala, batoh na ni byl příliš těžký. Michale, tak jí pomoz, ne? Urostlý kluk se otočil od svého batohu a hbitě jí pomohl s batohem na záda a skupinka se svým cenným nákladem vydala zpět ke svým domovům.
„Ahoj mami“, rozrazil s funěním Jirka dveře a s námahou složil těžký batoh na zem. Na tváři maminky se objevil laskavých úsměv. Plný radosti a vděčnosti. „Konečně budu moct zase něco vyprat a umýt nádobí a snad zbyde aspoň pár litrů, abychom se mohli umýt! Jak to šlo? Bála jsem se, že se na nás vykašlou. Peníze stačily?“ Jirka jen odvětil, že snad vidí výsledek, tak proč se ptá a nakvašeně odešel do svého pokoje, kde si lehnul do postele. Vytáhl telefon, aby ověřil, že jsou ostatní taky v pořádku doma. Na displeji mu svítilo ještě 8% baterky, snad tedy zvládne počkat i na odpovědi. S ulehčením si uvědomil, že si už pozítří zase bude moci telefon nabít, teda pokud nebude máma chtít koukat na seriál. Ksakru, proč ta elektřina musí být tak drahá? Cink, cink, cink. Sláva, píše Věra: „Jsem doma, ale skoro mi upadla záda. Fuj, to bylo hustý, co?“ Jirka se zaradoval, na Věrce mu totiž dost záleželo – asi víc, než si sám připouštěl. Chtěl odpovědět, ale display telefonu potemněl a vypnul se. Dop…, baterka zku…! Jirka třísknul telefonem o postel a věděl, že zase bude dlouhý večer. Budou sedět s mamkou u svíčky v tmavé kuchyni a máma jim bude vyprávět. To bude pruda, pomyslel si a vydal se do kuchyně.
Crrrrrnk, crrrrnnnnnkkk, crnnnnnnnk …. Věrka se zavrtěla v peřinách, natáhla ruku a šmátrala po telefonu, aby mohla típnout budík. Ozvala se rána, jak se telefon roztříštil o podlahu. Věrka zaklela, vypotácela se z postele, rozsvítila a zjistila, že telefon přestal fungovat. Pocítila nával vzteku a smutku zároveň. Pravdou ale je, že ještě víc než ztráta telefonu, ji rozhodilo, že se nedozví, co jí včera Jirka odepsal – teda, jestli vůbec něco. No nic… za chvíli ho uvidí ve škole. Začala se rychle oblékat a zá pár minut už svižným krokem kráčela směrem do školy.
Cestou se rozhlížela, jestli Jirku někde zahlídne, ale nebylo po něm ani památky, dokud nedorazila před školu. Znuděně se opíral o zídku před školou a těkal pohledem sem a tam. Když ji spatřil, jako by mimoděk se na ni usmál a zlehka jí zamával. Věrka na chvíli zaváhala, ale po chvíli k němu rychle vykročila. Už se nemohla dočkat, až zase uvidí ten jeho úsměv a ucítí tu těžkou vůni, která jí je tolik příjemná: „Ahoj, co tu děláš tak brzo?” pozdvihl Jirka své obočí a vyloudil ten očekávaný úsměv. Věrka jemně pohodila hlavou a věnovala Jirkovi svůj široký úsměv. „Nějak jsem nemohla dospat, po včerejšku mě pěkně bolí záda. Co že jsi včera už neodepsal? Byla jsem zvědavá…” Jirka se zamračil: „Zase baterka, už bych potřeboval nový telefon.” „Tak to jsme dva, hlasitě se zasmála a vykročili společně do školy. Když Věrka zahýbala do své třídy, Jirka mimoděk prohodil: „Dneska jdeme s klukama zase do parku. Nechceš jít s námi?” Věrka hned chtěla odpovědět, že ano a ráda, ale trochu se styděla, a tak jen odpověděla: „Možná bych zašla, uvidím odpoledne, od kolika tam budete?”
„Od dvou,“ řekl Jirka a zmizel v davu.
Od té chvíle počítala každou minutu, kdy konečně skončí škola a bude moci vyrazit do parku. Rozhodla se, že ze školy zmizí ještě před poslední hodinou, aby se stihla zastavit doma a převléknout se, když stejně ta stará paní učitelka neví, jak zacházet s papírovou třídnicí, kterou školy musely zavést nedávno, kvůli úsporám energie. Před druhou hodinou už vlály její havraní vlasy po ulici, jak rychlým krokem mířila do parku. Bylo tam i malé jezírko s vodotryskem – jediné plné v celé obci. Z dálky už viděla, jak k ní se širokým, trošku nervózním úsměvem kráčí Jirka… a byl kupodivu sám. Poněkud se zachvěla, tušila, že za chvíli se možná stane to, po čem tolik touží. Na druhou stranu cítila i záchvěv strachu – co když se mu vlastně nelíbím? Co když mě bere jenom jako kámošku? Zeptá se ho raději nejdřív, kde jsou ostatní. Než to stačila domyslet, stál už před ní a podával jí rudou růži. To gesto naplnilo Věrku pocitem radosti a štěstí. „Nepůjdeme se projít?“ navrhl Jirka a něžně ji vzal za ruku. „Tak jo, ráda.“ A tak vyrazili směrem k lesu. Zamířili ke staré vodárně, odkud byl výhled na město. Slunce rudě zapadalo a barvilo okolní stromy do růžova. Chvíli se spolu dívali až někam za potemnělé hory, pak Věrka pocítila nutkání svěřit se se svými pocity a tiše zašeptala: „Víš, já, já…ty se mi líbíš, jsi takový…..”. Upřeně se podívala do Jirkových očí a spatřila, jak se radostně zaleskly. Pak se k ní přiblížila Jirkova pusa a… náhle zavrzala klika od staré vodárny. Věrka s Jirkou se vylekaně přitiskli k oprýskané zdi vodárny a uslyšeli povědomé hlasy. Odkaď je ale znají? Po chvilce jim to došlo a s úlekem se na sebe podívali – vždyť to je Ivan a jeho kumpáni. Dveře opět zabouchly a oni slyšeli, jak uvnitř někdo s duněním schází po schodech. Oba dva ve stejnou chvíli napadlo to samé – budeme je sledovat, zjistíme, co tu vlastně dělají. Pomalu se přiblížili ke dveřím a otevřeli je. Ovanul je puch zatuchliny a před sebou spatřili spoře osvětlené schodiště, které vedlo kamsi do hlubin.
Ivan už dnes po železných schodech scházel poněkolikáté a chvíli přemítal, zda by si už neměl jít domů odpočinout. Stojí mu vůbec ty prachy mu za tu námahu? Tiše si však jen zanadával a pokračoval v cestě. Asi po pěti minutách stanul v obrovském jeskynním komplexu, na jehož konec ani neviděl. Tlumené světlo osvětlovalo obrovskou vodní plochu, kterou sem tam čeřily kapky padající vody. Ten pohled mu vždy dodal pocit zadostiučinění. Jak je jednoduché získat moc a peníze, když lidé přijdou o základní potřeby! Potáhl z cigarety a hlavou mu proběhla vzpomínka na jeho dětství. Bylo to ještě v době velkého Ruska, žil s matkou na břehu vyschlého Aralského jezera. On a jeho bratři museli chodit pro vodu kilometry daleko, a přitom měli štěstí, když se k vodě vůbec dostali přes zástupy lidí, kteří ji potřebovali stejně jako oni. Ještě po mnoha letech si přesně dokázal vybavit smrad těch tlačících se davů, vnímat tu nervozitu a napětí… Na jeho vrásčité tváři se objevil úsměv. Znovu potáhl z cigarety, před očima se mu dál míhaly vzpomínky. Ještě cítil v obličeji pěst toho chlapa, kterého zkusil předběhnout ve frontě na vodu. Ten křik a nadávky matky, když vodu nedonesli, tu žízeň, když celý den neměl ani doušek vody. Lidi jsou zlí, zaslouží si jen to nejhorší, pomyslel si. Vybavil si bezvládné tělo matky. Nehybně ležela na zápraží s vyschlými rty, oči dokořán … Bylo to naposledy, kdy viděl svůj domov. Ne, lidi jsou prostě špatný a já je budu ždímat, co to jen půjde – mám na to právo.
Zahodil cigaretu, shodil batoh, nastartoval čerpadlo a začal do velké plastové nádoby napouštět z nádrže vodu, pak se k němu připojili i jeho parťáci, ticho protínalo jen vrčení čerpadla, nikdo moc nemluvil. Všichni se těšili, až dnešek budou mít za sebou a budou moc jít spát. Ivan se obrátil na podsaditého mladíka v černé mikině s bílou lebkou: „Tak kam jdeme naposledy?” Mladík, jmenoval se René, se usmál: „Jen kousek, do Mikolášovy ulice, nějaká ženská si objednala čtyři kanystry. „Tak už aby to bylo za náma.” ozval se muž ve vojenské uniformě, nikdo mu neřekl jinak než Generál. „Už mě to přestává bavit. Proč nemůžeme jezdit autem? Nebo nejlépe tu vodu vyvést čerpadlem nahoru a čepovat ji lidem přímo? Tohle už mě fakt nebaví.” Ivan se k němu přitočil a hrubě ho chytil za límec. Přitáhl ho k sobě a zasyčel: „Vždyť už jsme si to vysvětlovali několikrát. Nemůžeme tu dělat velkododavatele vody a jezdit s cisternama. To by na nás okamžitě přišli. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsme odvedli zbytek spodní vody do této staré nádrže, chápeš to! Musíme pěkně po troškách prodávat za pořádný prachy”. Pak odstrčil Generála mezi kupu barelů. Jejich burácení se neslo s dlouhou ozvěnou přes vodu, až se po chvíli opět rozhostilo hrobové ticho. „Neměl jsem do toho obchodu vůbec vstupovat,” zasténal Generál. Ivan se ušklíbl: „Není už cesty zpět!” Z kapsy kabátu vytáhl pistoli – jen si ji potěžkal a opět strčil do kapsy. Sehnul se a zadělal víko na barelu s vodou. Jenže v tu chvíli se nad nimi ozval hlasitý zvuk, jakoby někdo spadl. Ivan hned věděl, o co jde. Vytáhl pistoli a vrhl se rychle nahoru po schodech, záhy uviděl, jak se jakýsi kluk sklání nad ležící dívkou a snaží se ji zoufale postavit na nohy. Dívka zavzlykala a tlumeně zanadávala na zatracené klíče, po kterých uklouzla.
Ivan si hned uvědomil, že je viděli. Sakra! Odjistil pistoli a vystřelil do vzduchu. Výstřel jako by vše zmrazil. Jen se na něj obrátily dva vyděšené pohledy. Po tom, co se ztratila ozvěna, se rozhostilo hrobové ticho, které přerušil Ivan: „Hajzlové mrňaví, co tu děláte? Tohle čmuchání vás přijde draho. Chlapi, vezměte je dolů.“ Dvě mohutné postavy prošly kolem něho, Jirku s Věrkou pevně uchopily a odváděly je dolů. Jirka se sklopenou hlavou tiše mlčel, Věrka vzlykala – při pádu si poranila kotník. Když sestoupili k nádrži, Ivan chytil Jirku za triko a zatřásl s ním: „Jistě pochopíš, že tě asi domů nepustím, vid?” Jirka se na něho podíval, byl bledší než obvykle. „Pusťte aspoň ji,“ kývnul směrem k Věrce, „nic jsme vám neudělali.” Ivan se zachmuřil: „To, hochu, nepůjde”. Vtom se v Jirkově drobném těle najednou něco vzepjalo, vysmeknul se a jeho pravačka udeřila Ivana co největší silou do tváře. Ivana to na chvíli překvapilo, ale nestačilo to. Popadl Jirku oběma rukama, vyzvedl ho do vzduchu a mrštil s ním o zeď nádrže. Jirkovo tělo se bezvládně svezlo na kamennou podlahu. Věrčin vzlykot se změnil v zoufalý nářek a muž, který ji držel, měl velké problémy, aby se mu nevysmekla. V Ivanově ruce se opět zaleskla pistole, tentokrát mířila na Jirku. „Tak dost,“ zaduněl hlas Generála, „tohohle se nezúčastním.“ Pak rychle vykročil ke schodům. Ivan nezaváhal a v rychlém sledu několikrát vystřelil nad Generálovu hlavu. Ten se hrůzou roztřásl, padl na kolena a teprve po chvíli si uvědomil, že dosud žije, pomalu se zase zvedl a směrem k Ivanovi zamumlal s omluvným gestem: „ Dobrá, dobrá…ty jsi šéf…“ Ivan zastrčil pistoli. „Stačí?“ zeptal se s krutým úsměvem a otočil se zpátky ke svým zajatcům a pokynul svým kumpánům: „Tyhle dva svažte – vyzkoušíme, jak dlouho vydrží bez vody.“ Opět si v hlavě vybavil vyschlé rty a prázdné oči své matky – to bolavé prázdno…. Věru a Jirku svázali k sobě, nechali je u jezírka, ale tak, aby se v žádném případě nedostali k vodě. Pak ještě chvíli doplňovali další kanystry. Nakonec si Ivan za hlasitého vzdychání vytáhl plný batoh na záda. Stejně tak to udělali i ostatní a pomalu začali stoupat po schodech nahoru. Jirka se právě probíral z bezvědomí a Věrka už jen tiše vzlykala. Co s nimi bude? Přece je tu doopravdy takhle nenechají?
Michal s Kubou měli Jirku velmi rádi. Byli kamarádi už od první třídy. O to víc je mrzelo, že do jejich party začala víc a víc chodit Věrka, které si Jirka čím dál tím víc všímal. Jejich rozčarování vyvrcholilo den po jejich dobrodružné výpravě pro vodu. Jirka se hned po škole vypařil, rozloučil se jen na půl pusy a zmizel v davu mezi ostatními žáky. Po chvíli už ho jen viděli, jak skoro utíká směrem do města. Kuba zapřemýšlel, kam by asi mohl ten Jirka takhle narychlo zmizet, a hned ho napadlo, že by se mohli s Michalem podívat, kam to vlastně tak spěchá. Slovo dalo slovo a rychlým krokem Jirku následovali až ke květinářství, odkud po chvíli vyšel s umělou rudou růží. Živé růže se už dávno pro nedostatek vody nepěstovaly. „To bude zajímavé“, špitl Michal Kubovi. Opatrně následovali Jirku až do parku, kde jen zahlédli, jak Věrka s Jirkou stoupají do kopce směrem ke starému bukovému lesu, jenž se rozprostíral nad městem. Sledovali je až ke staré vodárně. Nízké podvečerní slunko ozářilo dvě postavy, které vedle sebe stály a potichu sledovaly město. Jakub s Michalem najednou věděli, že tu nemají co dělat. Skoro naráz se otočili a chtěli odejít, když si všimli, že se k nim rychle blíží čtyři urostlí muži. Instinktivně se ukryli hlouběji do lesa, aby je neviděli ani nově příchozí. Ustrnuli, když zjistili, že se jedná o ty chlapy, co jim včera předali kanystry s vodou. Dívali se, jak zašli do vodárny a jak je po chvilce následovali i Jirka s Věrkou: „Půjdeme za nimi!“ špitl Kuba Michalovi, „jsem zvědavý, o co se jedná.”
Rychle doběhli ke dveřím vodárny a vstoupili dovnitř, vydali se opatrně po schodech dolů. Pod sebou viděli scházet Ivana s jeho společníky a nad nimi opatrně sestupoval i Jirka s Věrkou. Michal chvíli přemýšlel, jestli se jim nemají ukázat, ale nakonec tuto myšlenku zavrhl – to by museli přiznat, že je celou dobu šmírovali. Co teď? Náhle pod sebou zaslechli ránu a uslyšeli rachot bortících se barelů a Ivanův hlas, jak někomu vyhrožuje. Byli však ještě vysoko a neviděli, co se odehrává pod nimi. Dál se ale báli jít. Sedli si na schody a čekali, co se bude dít dál. Po chvíli ticha zaslechli těžké kroky, jak stoupají nahoru po schodech. Michal s Kubou hned věděli, že musí rychle pryč. Než to stačili domyslet, ozval výkřik. O chvíli později se rozlehl další křik a výstřel. „Pfííííí”, zasvištěla kulka ve tmě kousek od nich. Strach je poháněl po schodech vzhůru a raději ani nepřemýšleli, co se děje pod nimi. Když vyběhli ke dveřím vodárny, uslyšeli ještě několik výstřelů. Pak se vyřítili ven a zavřeli za sebou dveře. Srdce oběma bilo tak silně, že ho slyšeli ve své hlavě. Chvíli popadali dech, a pak si konečně uvědomili, co se před chvílí odehrálo. Musí Věrce a Jirkovi nějako pomoc. Rychle. Kuba vytáhl telefon a velmi neobratně, jak se mu třásly prsty, ho odemknul. Zadal číslo 158. Telefon začal vyzvánět. Proč se zatraceně nikdo neozývá? A pak najednou: „Policie České republiky, prosím.” Kubovi i Michalovi spadl kámen ze srdce…. „Dobrý den, tady Jakub Šafařík, moji kamarádi jsou tady ve staré vodárně, zajali je cizí muži, střílelo se tam!“ Z telefonu se opět ozval hlas: „Ještě jednou prosím popište situaci. Sdělte nám přesnou pozici, včetně města, dále jak se jmenují vaši kamarádi a hlavně maximum informací o lidech, kteří je zajali.” Během dalších několika minut Kuba s pomocí Michala popsali, co se stalo, a hlas z telefonu jim dal pokyn, ať se ukryjí někde poblíž a vyčkají příjezdu zásahové jednotky. Oba se rychle odebrali do lesa, kde v tichosti čekali na příjezd policistů. Každá minuta byla dlouhá jako hodina, každý nádech si dobře uvědomovali. V lese jim bylo úzko. Auta s modrými majáky se objevila na polní cestě již po 15 minutách. Vyběhli jim dle instrukcí hlasu z telefonu vstříc. Oslnilo je několik baterek a hluboký hlas je se jich zeptal: „Jste Jakub a Michal, že? Pojďte ke mně!“ A pak ještě vydal rozkaz: „Obkličte vodárnu!“ Baterky se rozeběhly po lese a všechny v půlkruhu směřovaly na dveře vodárny. Velitelem zásahu byl poručík Alois Karabach, – vysloužilý voják, který měl bohaté zkušenosti z armádních misí v Afghánistánu či Mali. „Tak, chlapci, zkuste mi popsat situaci – všiml si vás uvnitř někdo? Kolik tam je lidí? Má někdo zbraň?” Kuba s Michalem netrpělivě popsali to, co už řekli hlasu v telefonu. „Tak oni netuší, že o nich ještě někdo ví. To je dobře.” Polohlasem vydal rozkaz a rázem všechny baterky zhasly. „Musíme počkat, určitě vyjdou ven.” Jen to dořekl, dveře vodárny vrzly a z nich vyšly tři postavy. Ve chvíli, kdy za sebou zavřely dveře, ozářil je proud světel a poručík Karabach se v rychlosti ušklíbl: „Amatéři…“ Obrátil se k vodárně a zařval: „Vzdejte se, jste obklíčeni.“
Dva muži okamžitě zvedli ruce. Třetí zaváhal. Z kapsy rychle vytáhl pistoli. Ivan! „Lidi jsou zlí, lidi jsou zlí …. matku, zabili mi matku!“ vykřikoval a zoufale mačkal spoušť. Věděl, co přijde. Nárazy kulek, dunění v uších, smrt, vysvobození… Podlomila se mu kolena, ucítil vůni lesa, vlhkost, vodu, padl k zemi a rozhostilo se věčné ticho.
Když se vrátila Jirkova maminka z práce, těšila se, že za chvíli přijde její syn domů a budou pokračovat ve včerejším rozhovoru. Chtělo se jí vyprávět o světě jejího dětství, o neomezených možnostech, které si plně užívala, o dostatku všeho: energie, vody, jídla, možnostech dopravy … Bylo to tak radostné období a sama byla ráda, že si ho včera tolik připomněla. Napadlo ji, že by třeba mohla pozvat na návštěvu to děvče, které s Jirkou poslední dobou občas vídá. Vytáhla telefon a napsala Jirkovi krátkou SMS, že s sebou může klidně někoho přivézt na večeři. Zapřemýšlela, co dobrého udělá, a po chvilce se dala do práce. Po půl hodině už na stole byly nachystané chleby s mrkvovou pomazánkou, uzený sýr a vařená vajíčka. Jen ten Jirka nikde. Pomalu se stmívalo a on pořád nikde. Vždyť ví, jak mi záleží na tom, aby byl do tmy doma. „Snad je někde s tím děvčetem“, pomyslela si. Zatopila v kamnech, usadila se v houpacím křesle a vzala si knihu. Po chvíli však začala popocházet po bytě. Kde ksakru je? Vzala telefon a Jirkovi zavolala – samozřejmě jako vždy. Měl telefon vypnutý. Hm, už je sedm hodin. Opět vzala telefon a marně se pokusila Jirkovi dovolat. Nervozita jí cloumala víc a víc – má snad pro jistotu zavolat na policii? Než se rozhodla, začal vyzvánět její telefon, na němž však blikalo neznámé číslo – přesto jej zvedla.
Z druhé strany se ozval hlas: „Dobrý večer, Policie České republiky, jste Eva Lísková?” Maminka se zachvěla strachy. Hlas jí trochu přeskočil, když odpověděla, že ano. Váš syn Jiří byl útoku. Naštěstí se nám ho i slečnu, která byla s ním, podařilo zachránit. Vezeme ho domů. Bude potřebovat veškerou vaši péči.” Nejprve úplně ztuhla, pak ale vyšla ven před dům. Každá minuta byla tíživá, co se stalo? Nervózně popocházela po chodníku. Napjatě sledovala každé auto. Po chvilce se přece jen dočkala. Před domem zastavil policejní vůz. Jako první se z auta vyřítil Jirka. Vyběhl vstříc mámě a silně ji objal. Se zpožděním se k nim přiblížila i Věrka, která se opírala o berle a lehce se usmívala… k jejich skupince se pomalu připojila i policistka. Podala mamince ruku. Ta se na ni s vděčnosti usmála: „Moc vám děkuji.“ „Nemáte za co, jsme rádi, že všechno dobře dopadlo. To, čím váš syn prošel, bylo velmi stresující. Chtěla bych vás požádat, aby u vás zatím mohla zůstat tahle mladá slečna, její rodiče se zítra vrátí ze služební cesty a vyzvednou si ji tu. Můžete to udělat?” Maminka rychle přikývla. Policistka se znovu usmála: „Dobře, nebudu vás již dnes rušit. Zítra prosím ještě přijďte na místní policejní stanici podepsat protokoly. Pokud byste potřebovali odbornou pomoc psychologa, můžete se na nás obrátit. Mějte pokud možno hezký večer.“
Za chvíli už všichni tři seděli u nachystané večeře a povídali si. Věrka po celou dobu tiskla Jirkovu ruku – to jí uklidňovalo. Nikdy nezapomene, jak se hrdinně postavil Ivanovi. Po dlouhém vyprávění o tom, co se jim přihodilo, a o tom, jak je kamarádi zachránili, se dostali k tématu vody, která se skrývá ve vápencovém podloží pod starou vodárnou. Věrka zrovna vyprávěla, že jí policista u výslechu říkal, že tam hned zítra pošlou specialisty, kteří vodu z nádrže uvolní, a ta se prý dostane zpět do podzemní vody a zase budou mít tolik vody, kolik budou chtít. „Já se tak těším!” Maminka najednou zvážněla a pod očima se jí objevily vrásky: „Ach jo, myslíte si, že nám voda nechyběla ani před tím, než nám její zbytek ukradli? Že ten problém nyní zmizí jako mávnutí proutkem? Že je vše jednou provždy vyřešeno?” Jirka vypadal ještě o něco bledší než obvykle, modré oči se upíraly někam mezi Věrku a talíře s jídlem. Přemýšlel o matčiných slovech a dával si je dohromady s tím, co od ní slyšel během jejích dřívějších vyprávění. Ač si to úplně nechtěl přiznat, chápal, co tím máma chce naznačit. Než stačil cokoliv říct, ozvala se Věrka: „Vody tedy nebude tolik, abychom si s ní mohli dovolit plýtvat? Jak tedy můžeme dosáhnout toho, abychom o ní zase nepřišli?“ Tentokrát se zamyslela maminka. Dlouho dumala, co na tuhle těžkou otázku odpovědět. Začala pomalu rozvážným hlasem: „Myslím si, že bychom měli začít tím, že si vezmeme ponaučení z nynější situace. Z toho, že být bez vody je velmi nepohodlné a nepříjemné. Proto je potřeba, abychom začali přemýšlet, jak s vodou zacházíme a jak ji v našem kraji udržet. A hlavně začali přemýšlet, jak my sami můžeme vodou šetřit. Pokud se nepoučíme ani z úplného nedostatku, nemáme šanci. Ten nedostatek může přijít i bez Ivana a jemu podobných, ale jen díky naší vlastní neochotě se jakkoliv omezit. Musíme udělat vše proto, aby se to nikdy nestalo, ale to už je vlastně ve vašich rukou…..
